V sobotu před maratónem jsem z jídelníčku vynechal téměř všechny cukry, nesladil jsem a zaběhl si kvalitní trénink 3 km za 11:07 + 3 x 1 km za 3:21 (pořád v domnění, že maratón stejně nepoběžím a raději půjdu na pětku do Frenštátu). V neděli jsem měl dlouhý běh 18 km a pořád byl bez cukrů. V pondělí jsem neběhal vůbec a jen si dal 30 km na kole. Pořád bez cukru a pak přišlo úterý.
Hladovka celý den! V 11 hodin se mi již tak třepaly ruce, až si toho kolegyně v práci všimla a co prý se mnou je. Nepodařilo se mi ji vysvětlit, že hladovím proto, abych běžel v sobotu maratón. Odpoledne již bylo lepší, ale pak přišel trénink po celodenní hladovce a to při cestě z práce: 15 km a v tom 12 x 300 m v tempu 3:30 + bonus 1 km za 3:44. Myslel jsem, že to bude horší, ale celkem to šlo. Bolelo mně břicho a svaly na rukou jinak to celkem šlo, ale představa, že by takto běžel maratón mi moc optimismu nedodala. Můj pocit po tréninku byl, že v sobotu nezaběhnu ani 1 km. Navíc tento trénink podle Saši měl navodit pocity jako na 35. km v maratónu. Tak jsem si řekl no nazdar.
Pak konečně přišly na řadu kvalitní cukry. Až do pátku jsem měl pořád pocit hladu. Nejedl jsem žádné sladkosti, minimum masa jen ovoce, těstoviny, těstoviny a zase těstoviny. Od středy jsem již jen odpočíval a chodil co nejdříve spát.
V pátek před dnem D jsem si šel zaběhnout závod na 5 km do Frenštátu. Pochopitelně jsem závod jen disciplinovaně odklusal a vložil si tam 10 rovinek. Čas tuším, že byl 21:20. Tak jsem si říkal, že podobným tempem by mohl běžet první pětku na maratónu, abych nepřepálil. Nutno podotknou, že by Frenštátský běžecký pohár stejně nevyhrál, protože jsem prostě na Roberta a Pavla neměl. Večer jsme si s manželkou objednali pizzu a ráno teda jsem šel na svůj první maratón.
Ráno jsem do sebe dostal jen jeden rohlík se sýrem a jinak nic. Byla hustá mlha, že by se dala krájet a spolu se Sašou jsme odjížděli v 8 ráno směrem ku Ostravě na Ostravský maratón pořádaný MK Seitl Ostrava.. Tep jsem měl o 20 úderů za minutu výš než obvykle, normálně mám v klidu pod 40, ale to ráno jsem měl 60. Velice jsem byl nervózní a velice jsem si nevěřil. Ve vzpomínkách se mi pořad vracel ten jeden pokažený závod a tipoval jsem si na kterém kilometru to zabalím. To bude ostuda. Poprvé vzdám závod. U prezentace jsem klidnější nebyl a v duchu jsem si říkal: ,,Tolik zkušených maratónců tady a já tady mezi nimi. Co tu dělám? Proč? Za co? Co jsem komu udělal?"
Se startovním číslem na dresu jsem již tolik nervózní nebyl, poslední zastávka na toaletě, poslední lok čaje, poslední Sašovy rady a již stojím na startu svého prvního maratónu. S desátou hodinou byl maratón odstartován.
Sotva po pár kilometrech vidím před s sebou ceduli 20 km, která mě až rozesměje. Až ta bude platit pro mě, to již budu mít v nohách skoro půlku. Co skoro půlku, teprve půlku. To v životě nemůžu uběhnout. Pak přišla cedule s nápisem 40 km a ta mně rozesmála ještě víc. Tak to je skutečný konec. Přece není možné, aby člověk běžel 42 km v kuse. Pak přišla cedule s optimistickým nápisem 5 km. Ta jako první platila pro mně. Tep jsem měl kolem 160. Od Saše jasně slyším: ,,20:00 na první pětce, jsi 14. a třetí v kategorii, je to dobré drž tempo" a zmizím Sašovi z dohledu. Tak to přepálit 20:00, vždyť jsem chtěl první pětku za 21:30, tak jsem si říkal opatrně ze začátku a teď mám mezičas 20:00, to jsem zvědav, jak budu běžet na 35. km.
Při dokončení prvního kola slyším od komentátora Ondry Němce: ,, ... a máme tady Michal Kellera z Maratón klubu Kopřivnice, škoda, že nemám napsaný jeho nejlepší čas, zatím je 14..." a já v duchu si říkám, vždyť to běžím poprvé, jaký nejlepší čas. V běhu chytnu kelímek s ionťákem loknu si tak dva hlty, celý se poliji a jdu do dalšího kola. Tuto chybu už do konce závodu neudělám a pokaždé se raději zastavím a napiji se v klidu. Na 10. km opět čeká Saša. Jsem velice rád, že ho vidím, aspoň na chvíli a Saša volá:,,19:42 je to dobré jsi druhý v kategorii, dožeň tu skupinku před tebou". V hlavě se mi zase honí myšlenky. V maratónu přece soupeří každý sám se sebou, přece se tady nemůžu na začátku maratónu tak štvát, ale snažil jsem se skupinku dohnat. Sice na 15. km jsem ještě pořád běžel osamocen, ale skupince jsem se velice přiblížil a opět vidím spokojeného Sašu jak volá: ,,19:40 je to dobré a teď se již neflákej a makej makej, dožeň pomalu tu skupinku". Na 20. km mám mezičas 19:30, jsem schovaný ve skupince a mám pocit, že mně trošičku skupinka brzdí. Ještě jsem si říkal: ,,Jé, to je ta cedule co jsem viděl hned jak jsem vyběhl, tak to již mám půlku za s sebou a zatím je to dobré, uvidíme jak to půjde dále. Jinak na 20. km mně začaly trošičku bolet stehna, zatím bolí jen trošičku, to jsem ještě nevěděl, že té bolesti se až do konce maratónu (a několik následujících dní) nezbavím a bude to jen horší a horší.
To, že mně skupinka brzdí samozřejmě neuniklo Sašovi a na 25. km mi hlásí: ,,Mezičas 20:06 a radí jdi před ně, máš na to!". Tak o této radě jsem opravdu přesvědčený nebyl, ale šel jsem před tu skupinku a až do konce maratónu jsem běžel sám. Mimochodem ve skupince byl zkušený maratónec Petr Wala, který mi poradil perfektní věc před závodem a sice po půlce nepočítat kilometry na ty, které jsem již uběhl, ale jen na ty, které mi zbývají. Je to velice dobrá finta a moc mi to pomohlo, například 12 km do konce není tak hrozné, jako věta jsem na 30. kilometru. Dále mi při maratónu pomáhalo i to, že jsem si měřil mezičasy po pěti kilometrech. V době mezi dvěmi mezičasy kouknu na hodinky a vidím 10:30 a říkám si fajn ještě necelých 10 minut a jsem na 30. km. Takto maratón celkem rychle ubíhá a člověku nepřipadne, že již dvě hodiny v kusu běží.
Na 30. km vidím opět Sašu, je velmi spokojen a je to velice milé setkání. S manželkou jsme byli domluveni, že zavolá Sašovi přesně ve 12 hodin, to jsem plánoval být někde na 30. kilometru. Již z dálky vidím jak Saša s někým telefonuje a s kým jiným než s mou manželkou Monikou. Saša do telefonů křičí, že to slyším i já cca 100 metrů od něj:,,Moniko, běží perfektně, je skvělý, je sedmý v absolutním pořadí, je to obrovský úspěch, Michale vydrž to, drž tempo je to skvělé 19:36" a já si začínám připadat jako skutečný borec. Telefon od manželky mi dodal další silu do závodu. Jinak bolesti ve stehnech již byly cítit o dost více než na 20. kilometru, ale normálně se dalo běžet dál, ale již jsem bolest cítil s každým krokem a dál se to s každým kilometrem zhoršovalo. Podruhé v životě běžím běh dlouhý přes 30 km, kde poprvé to bylo volně v tréninku a teď to běžím tempem pod 4 minuty na kilometr. Maratónskou krizi čekám s každým krokem, možná čeká hned za cedulí s nápisem 35. km, nevím, bojím se, ale stále běžím rovnoměrné tempo.
Kolega v práci Radek Macíček mi popisoval dva dny před maratónem, jak při nějakém nominačním závodě na mistrovství Evropy v triatlonu si prožil krizi z úplného vyčerpání. ,,Nejprve se ti dostaví apatie, je ti vše jedno a jen si tak běžíš ani nevíš proč, pak se dostaví černobílé vidění a nakonec se ti začne zužovat výhled na úzký pás, kterým vidíš jen před sebe". Naštěstí se u mně neobjevila žádná apatie, spíše radost z dobře běženého závodu, ale na každý pád jsem po 30. kilometru kontroloval barvu trávy je-li pořád zelená. Byla zelená až do konce.
35. kilometr a Saša mně opět čeká, uslyším od něj poslední instrukce:,, 19:54, jsi sedmý, ale 3 minuty před tebou jsou dva běžci, co jim očividně docházejí síly, máš na ně makej, makej můžeš být i pátý". Představa toho pátého místa byla natolik motivující, stál by totiž na bedně, že mně dále hnala kupředu, ale nebyl jsem již schopný zrychlit ze dvou důvodů, bolesti ve stehnech byly větší a větší a navíc jsem čekal maratónskou krizi každým okamžikem. Proběhnu si náměstím a vím, že mám před sebou poslední kolo, v té chvíli jsem nevěděl, které to je v pořadí, ale že je poslední jsem věděl. Posledních 6 km a budu v cíli. Raní mlha se rozpadla a sluníčko již docela pralo, je mi velké vedro a to mám na sobě jen dres, a proto raději piji dva kelímky s pitím. Cestou potkávám běžce Igora, co byl na 100 procent přede mnou a jde chůzí v protisměru, volám na něj pojď do toho, ale jen se na mně usměje a pokračuje v chůzi. Teď již vím, že jsem 6. v absolutním pořadí, říkám si to je bomba. Stále předbíhám nějaké běžce o kolo spět až doběhnu jednoho, který běží očividně svižněji než ostatní, nemohu jej předběhnout, až se sám z ničeho nic zastaví a najednou zůstane stát a v hlubokém předklonu se protahuje. Došlo mi, že to bude druhý z běžců o kterých Saša mluvil na 35. kilometru. Teď již vím, že jsem na beton pátý, nevěřím tomu, nechápu to, ale běžím.
Doběhnu na 40. kilometr, mezičas 20:41 je to nejpomalejší pětka během závodu, ale vím, že mám před s sebou poslední 2,2 km a pokud doběhnu budu pátý. Tep mám větší než při desítce, okolo 185 tepů za minutu. Teď již mně stehna bolí nesnesitelně, každým krokem je cítím, opravdu velká bolest. Pocit mám, že běžím velice pomalu, tak 5 minut na kilometr možná pomaleji, že zpomaluji, že skoro jdu pěšky, že každou chvíli mně někdo předběhne. Nic z toho se však nestalo, byla to jen hra mé psychiky. Později jsem si přepočetl, že poslední 2,2 km byly tempem 4:04. Konečně vidím cílovou bránu, ještě si zrychlím a do cíle doslova sprintuji, hodinky pípají překročení kritické hranice tepu, mám 202.
2:48:06, průměrným tepem 170, v klidu mám 38. Saša ke mně přiběhne, něco mi povídá, ale nevím co, nevnímám to, cítím jen tu bolest ve stehnech, začínám se motat, jsem malátný a cítím, že to každou chvíli se mnou sekne. Vůbec mi nenaskočila ta radost, že jsem již taky maratonec. Dojdu pěšky k občerstvovačce a vypiji tam snad litr čaje a iontového nápoje. Teprve teď si všímám, jaké dobroty tam byly pro běžce nachystány, banány, sušené ovoce, hrozinky sůl proti křečím a já nevím co vše. Nic z toho jsem si během závodu nevzal, jen jsem pokaždé se napil a běžel dál.
Znovu dojdu k Sašovi do cíle a povídám mu první a poslední maratón, už na to v životě nejdu. Pořád říkám, není to dobré, není to dobré, motá se mi hlava a necítím se dobře. Asi po 20 minutách to ustalo a jsem rozhodnutý jit příští rok do toho znovu. Dostavuje se radost z toho, že jsem to dokázal. Pokouším se vstát z lavičky a ono to nejde, nejsem schopen se zvednout, po chvilce na to přijdu, musím se zvedat rukama o stůl přede mnou, nohama to asi nějaký den nepůjde. Do vyhlášení výsledků celou dobu protahuji i když nohy bolí jako čert.
Při vyhlášení vítězů si všímám, že někteří ocenění mají taky problém vylézt a slézt ze stupně vítězů. Ten slastný pocit na bedně jsem si vychutnal hned 2 krát. Jako pátý v absolutním pořadí a jako druhý v kategorii. Je to nádhera. První maratón a hned se umístit.
Po vyhlášení výsledků nás autobus odvezl do šaten. Nastoupit do autobusu se mi podařilo jen tak, že jsem si pomáhal rukama. Jedna účastnice tento stav maratónce vystihla dokonale větou: Jede tento autobus na rehabilitaci. Všichni jsme se usmáli a asi jsme se všichni cítili stejně. Bolaví, ale maratónci.
Žádné komentáře:
Okomentovat