Můj první maraton - Michal Keller (část třetí)

Druhý den jsem celé dopoledne protahoval a pak jsem se šel jen vyklusat na závod Běh Točnou, byl to sice terén, ale přivítání běžci s Maratón klubu Kopřivnice bylo fantastické. Trenér Saša mi udělal obrovskou reklamu. Odstartoval jsem z posledního místa a zjistil jsem, že mi to normálně běží jako při maratónu. Nakonec jsem dal tempo 3:57, ale s pocity, jako posledních 7 km v maratónu, příště již to neudělám a po maratónu na žádný závod nepůjdu i kdybych měl ztratit prvenství v čemkoliv.
Ještě jedna poznámka: Boty Asics Gel Enduro, ve kterých jsem běžel maratón mi poštou přišly den před závodem. Všechny ostatní jsem měl již značně sešlapané a při tréninku již mně v nich bolely kyčle. Možná špatný výběr bot byl příčinou bolavých stehen, možná nulový trénink maratónského tempa, kdo ví. Uvidím příště.
Ponaučení pro příští maratón a všechny další prvo-maratonce:
- neriskovat s botami a mít je řádně odzkoušené je povinnost
- trénovat tempo maratónu
- osobně doporučuji trénovat v blocích, více server behej.com
- sacharidovou dietu mít řádně odzkoušenou dopředu
- celý maratón běžet hlavou, nepřepalovat začátky, protože se opravdu rozhoduje až za 35. kilometrem
- priorita číslo jedna je a zůstává rodina, pak zdraví a až potom běh
- neběžet nikdy závod den po maratónu, i kdyby šlo o zlaté trenky, je to obrovský risk se zdravím

Tak to je tak v kostce celý můj maratónský příběh. Celý následující týden po závodě jsem jen jezdil na kole cca 120 km, od úterka běhal volně cca 6 km a ve středu mně přestaly bolet stehna. Každý večer jsem dlouze protahoval u televize. V sobotu jsem měl první kvalitku po maratónu a sice: 20 km a v tom: 5 km 19:23, 3 km 10:56, 1 km 3:30 a nakonec 1 km rychle, ale bez úsilí, jen tak schválně za kolik to bude a bylo 3:36. Již teď se těším na půl maratón do Kobeřic. Snad tam pokořím osobáček 1:18:34.
Velké poděkování patří Sašovi, který se mi již pátým rokem věnuje a teprve po pěti letech je to na mně trochu vidět.

Ahoj Michal Keller - MK Kopřivnice

Za svoji běžeckou kariéru jsem odběhl přes 50 maratónů, 4 maratóny jsem vzdal a na 3 jsem dělal zajíce, ale letošní Ostravský maratón byl první, kde jsem se zúčastnil v roli diváka. A že jsem si této role užíval. Je to zvláštní pocit, ale já jsem ten závod prožíval, jako bych ho sám běžel, protože jsem většinu běžců znal a jak kolem mne probíhali, tak jsem cítil, že běžím s nimi. Všechno umocňovala skutečnost, že jsem měl v té smečce svoje želízko v ohni, svého synovce a svěřence Michala Kellera . Ten běžel svůj první maratón a měl z něj jaksepatří respekt. Ale to je v podstatě zdravý respekt. Hůř dopadají ti frajeři, co bez přípravy vyběhnou s pocitem, že nad ně není a pak v křečích vzdávají, případně se doplazí do cíle. Michal není žádný závodní běžec, jeho prioritou je rodina, a tak si neklade takové cíle, které jsem měl kdysi já. Chce být prostě solidním rekreačním běžcem a v rámci možností dosáhnout co nejlepších výsledků, takže to naše trénování je spíše diskuse o tom, jak trénovat za daných okolností a na konkrétní závod. Jedno je jisté, že Michalovi nechybí především chuť do běhání, nemusí se nutit, protože je to jeho koníček. Od počátku ale vím, že je typem vytrvalce a ne rychlíka, protože má úsporný styl běhu, kterým běžec válcuje své soupeře po třicátém kilometru maratónu. To vím samozřejmě už dlouho, ale teď v roli diváka jsem to pozoroval naživo. Běžci s krásným stylem středních tratí na dráze polovinu maratónu odskákali a pak to šlo do ztracena, kdežto ti, kteří se šourali svým tempem od začátku, tak se stejným tempem došourali až do cíle. Michal začal tak, jak jsme se dohodli opatrně po 4 min. na kilometr. On chtěl ještě pomaleji ale to jsem mu rozmluvil, a pak už jel jako stroj tempo kol em 3:55. Bylo na něm vidět, že se vůbec netrápí a už na 15. km jsem věděl, že to dotáhne takto až do cíle. Posledních 10 km sice lehce zvolnil vinou tuhnutí stehen ale tempo stále držel, to znamená, že vůbec nepřešel do klusu jako většina jiných běžců. Výsledný čas je na první maratón rekreačního běžce velmi dobrý, i když jsem přesvědčen, že měl Michal na čas možná o 3-4 minuty lepší, ale to by se musel vytrápit a běžet od začátku svižněji ale výsledek by nebyl jistý. Takhle si to vyzkoušel, že na to má a teď je na něm, na kolik bude schopen natrénovat. Kdyby chtěl běhat víc závodně a našel si na to čas a podmínky, má na to fyzický fond, aby se dostal i pod 2:30, a to není utopie, jak dokázali před 20-ti lety dnešní veteráni Jirka Brož, Vlastík Mitáček, Petr Jadrníček, Pepa Staniševský a další. Jinak pokud bude trénovat za současných podmínek, tak myslím, že příští rok by mohl dát 2:40 – 2:42 a v dalších letech by to mohl dotáhnout tak na 2:35, což je už solidní výkon. Vše záleží na Michalovi a jeho nejbližších. S mojí pomocí a radami samozřejmě může Michal počítat i do dalších plodných let.

Zdraví Vás Saša Neuwirth