Sedmá Seitlpárty … aneb jak to viděl Raduz

Na ten den „D“ v pátek 10. 2. 2012 jsem se těšil jako malý kluk. Vzpomínky z loňska navozovaly příslib skvěle stráveného večera v okruhu lidí, se kterými je mi fajn. Oproti loňsku však letošní párty doznala u mě změny v „obsazení“ partnerky po mém boku … letos jí byla má výborné kamarádka do nepohody Renča. Byl jsem sám zvědavý jak to všechno spolu zvládneme a myslím si, že i Renča byla malinko nervózní, vyhrožoval jsem jí totiž předem, že večer určitě protančí své střevíce.

Na místo konání párty jsme dorazili těsně před 18. hodinou, tedy v dobu, kdy mělo vše vypuknout. Jaké bylo však naše překvapení, když jsme přišli do prázdného sálu, nebyla zde dokonce ještě ani kapela, žádní hosté jen Otta, který docela nervózně pobíhal po sále evidentně zaneprázdněn organizačními povinnostmi.  Tak jsme se přivítali a bylo nám sděleno, že se na poslední chvíli omluvilo poměrně dost lidí, kteří z různých důvodů nemohou na párty dorazit. To nám to pěkně začíná pomyslel jsem si, ale naše obavy záhy rozptýlila známá postava právě vcházející do prázdného sálu. Byl to Jirka Harašta, dále již jen Žorž, který nás okamžitě začal bavit svým typickým humorem. A bylo veselo! S přibývajícími minutami se konečně začaly objevovat známé tváře a také dorazila i kapela, takže měl Otta o jednu starost méně.

Jak již bývá zvykem, začaly se u stolů tvořit skupinky z párů, které se znají, neboť zasedací pořádek se tady nenosí. A začala zábava! Kluci z kapely se pustili do „práce“, že jim to šlo, bylo okamžitě znát z plného parketu. Z reprobeden do nás pálili jeden hit za druhým a první půlhodinka ve víru tance utekla jako voda. Poté v pauze mezi hudbou se jal slova náš milý president klubu Otta a všechny přítomné přivítal jak se na správnou párty sluší a patří. Jakby taky né, vždyť se jednalo již o sedmý ročník a zároveň se připomínalo 15 let od vzniku oddílu Maraton klub Seitl Ostrava.

S přibývajícím časem a patřičně i vinným opojením se vytvořila příjemně uvolněná atmosféra, Žorž nás neustále v pauzách nepřestával zásobovat svými vtípky, ale i životními radami, které rozdával každému jako nějaká kartářka. Bylo zajímavé pozorovat, jak pomalu začínají tát ledy a postupně se taneční kreace dostávaly do toho správného varu. Kdyby se pomyslně vyhlašovala kategorie za umělecký dojem z tance, bezpečně by vyhráli Pastorovi, kteří již tradičně předvedli, jak může být tanec krásný a smyslný zároveň. Kdyby se však vyhlásila kategorie za kreativitu, myslím si, že by Žorž nenašel konkurenta! Při jedné ze svých eskapád si dokonce roztrhl kalhoty v rozkroku, ale pohotové hostesky toto malé faux-pas okamžitě vyřešily. Každá dáma, která prošla jeho rukama při tanci, se vracela ke stolu se značně zvýšenou tepovou frekvencí, má taneční partnerka Renča měla tu smůlu, nebo možná štěstí, že ji to potkalo jako první a na fotografiích je znát údiv nad touto čirou živelností!

Po výtečné večeři přišel Otta s takovou nevinnou otázkou, nezbyl-li někomu uzávěr od PET láhve? Spousta z nás při své naivitě jsme začali ihned šroubovat vršky ze svých nealko nápojů … jak jsme byli později překvapeni, s čím na nás přišel. „Potřebuji šest chlapů“ povídá Otta a již se taky zvedá šest dobrovolníků v domnění, že hlavní organizátor potřebuje s něčím „píchnout“. Chyba lávky! To byla estráda, šest nebohých mužů mezi nimi i já jsme vystoupili na připravené židličky čelem do sálu a dalších šest náhodně vybraných žen mělo vcelku snadný úkol protlačit, prosoukat, nebo jakýmkoliv jiným způsobem dostat ono nevinné víčko z láhve jednou partnerovou nohavici do nohavice druhé. Ano chápete správně… přes rozkrok a navíc na čas, jsme přece sportovci! Nutno dodat, že né všichni vybraní pánové měli své kalhoty dostatečně volné… zbytek již nechám na Vaší fantazii, ale prča to byla náramná viz fotografie z párty.

A zase tanec, ženy, víno, zpěv… vše již jako ve zrychleném filmu. Netrvalo dlouho a byla tu půlnoc a sní přišla na řadu tombola. Lístečky na stolech, dychtivé pohledy, losování, radost z výher, zklamání, když někomu nevyšla čísla losů … jak už to v tombolách bývá. Já osobně jsem ani moc naše čísla losů nesledoval, mám již svůj díl štěstí v tombole vybrán výhrou hlavní ceny na loňské Hornické desítce, ale Renča ta byla ve střehu a tak slyším Raduzi, vyhráli jsme, můžu jít pro cenu? Jistě vonná svíčka, jak symbolické. Ceny v tombole rychle ubývaly, až zbyly poslední dvě a znovu slyším Raduzi to je naše číslo, nyní běž ty, povídá Renča a tak jdu, když tu vidím Ottu jak otráveně mává rukou; zrovna ten, který to nepotřebuje to vyhraje… ano přátelé, bylo to balení Viagry! Přicházím zpět k našemu stou a již dostávám od našich lékařů Michala a Lenky spoustu odborných rad jak správně s touto „výhrou“ naložit.

Po tombole, jak již to bývá taneční sál malinko prořídl, ale i nadále zde bylo patřičně živo, tvořily se taneční shluky, roje, hvězdokupy a kreace některých gradovaly do absolutní extáze. Ti nejvytrvalejší vydrželi tančit téměř do druhé hodiny ranní a ani poté co již kluci z kapely balili „fidlátka“ to nevypadalo, že by se hrstce nejvěrnějších chtělo domů a proto se místo tanečních, tvořily pro změnu zase diskusní kroužky. Až teprve s pohasínajícími světly v sále byl nekompromisně ukončen i tento druh zábavy. Poté nastalo loučení, děkovačka a vzájemné přislíbení účasti v roce 2013!

Pokud mohu mluvit za sebe a mou partnerku Renču, tak nám se akce líbila i přes neúčast mnohých klubových stálic, byla zde velmi příjemná atmosféra a po organizační stránce nelze taky nic vytknout, snad jen z doslechu jsem zaznamenal větší poptávku po pivu a zákuscích, které poměrně brzy došly.

Tímto mým osobním postřehem jsem chtěl připomenout skvělou atmosféru všem, kteří se párty účastnili a pro ostatní nechť je tento pozvánkou na Seitlpárty v roce 2013, která ovšem dle slov presidenta klubu Otty dozná jistých změn … nechme se tedy překvapit!

S přáním všeho dobrého v nastávající sezóně se loučí Raduz