Ultralibor - 24 hodin na vlastní nohy

O tom, že poběžím závod na 24 hodin, jsem uvažoval už loni, ale nebyl jsem tak náročný závod připraven. Letos jsem již zkoumal termínovku a byl jsem rozhodnutý bežet. Volba padla na polské Katowice. Je to kousek za Ostravou, v parku Trzech stawów jsem v minulosti běžel maraton i 1/2 maraton. Dalším důvodem i termín v polovině září, to už nebývají vedra a v noci není zima. Obojí se vyplnilo. Do závodu jdu s cílem zaběhnout aspoň 180 km. Otto říká, že mám navíc. V každém případě po uběhnutí 105,5 km posunu dál hranici nejdelší vzdálenosti, kterou jsem do té doby uběhnul. Ve 12.00 hodin bylo odstartováno a dav 66 běžců vyrazil vpřed. Začalo tak nekonečné kroužení po okruhu o délce 2,5 km. Prvních několik hodin závodu na 24 hodin je celkem nezajímavých. Všichni mají dost sil, běží ve skupinkách, povídají si, smějí se a zdá se, že nikam nepospíchají. Po 6,7 nebo 8 hodinách už hovory ustávají, skupinky se začínají trhat, někteří začínají chodit. Každý se snaží ušetřit síly a energii. První závodníci začínají ze zvodu odstupovat.
V 19.30 hodin se začíná stmívat, závodníci se začínají převlékat do suchého oblečení. I po setmění je však teplo, polovina běžců stále běží v tílku nebo v tričku s krátkým rukávem.
Vzdálenost 100 km probíhám cca za 11 hodin, jsem sice unavený, ale běží se mi dobře. Moderátor ohlašuje, že jsem uběhl 100 km. Mé radostné gesto komentuje slovy " Libor nám chce říci : Mám Tě, první stovko ! " Za 12 hodin jsem uběhl 107,5 km.
Zatím mě žádná krize nepotkala, běželo se mi dobře. Vlastně to byla nejkrásnější část závodu. Překonal jsem nejdelší vzdálenost, kterou jsem do té doby uběhl a přidával jsem další a další kilometry.
U maratonu se říká, že onen pověstný muž s palicí čeká na svou příležitost na 35. kilometru. Na mě si počkal o 100 km později, první velká krize přišla na 135 km. Bolel mě pravý nárt a začalo mi natékat levé koleno. Snažil jsem bežet dál, ale bylo to těžší a těžší. Na 145 kilometru jsem rozhodl zkusit jiné boty. Přizouvání zjišťuji, že nárt na pravé noze mi začíná lehce modrat. Po přezutí do náhradních botů jsem opět rozběhnul - a bylo to lepší.
Mezičasy byly již pomalejší, ale běžet se dalo a tak počet neběhaných kilometrů narůstal. Otto začal pobíhat po okruhu a povzbuzoval mě, že 200 km stihnu. Chybělo zdánlivě málo : uběhnout maraton za 5:18 hodin. Za normálních okolností je to hračka, ale se 157,5 km v nohách a proběhané noci všechno vypadá jinak. S Ottou jsme se domluvili, že i když to na 200 km nepůjde, poběžím až do konce pro co nejlepší výsledek.
Vbíhám do posledního okruhu, mám za sebou 195 km, před sebou posledních několik minut, které nasvědčují tomu, že do cíle dalšího okruhu nedběhnu a zůstanu na trase do doby, než u mě rozhodčí doměří uběhnutou vzdálenost.
Signál oznamuje konec. Zastavuji a lehám si na zem. Nemůžu pokrčit nohy, protože mám nateklé koleno a nemůžu nohu ohnout. Na protější straně chodníku leží v trávě vítěz závodu a čerstvý polský rekordman Marcin Sieja. Volám na něj " Jak je ? ", odpovědí je mi úsměv a zdvižený palec.
Ve stejné chvíli několik metrů od nás kolabuje lotyšský ultravytrvalec Viktors Rodionovs. Nejprve přijíždí lékař a poté sanitka, která jej odvezla do nemocnice. Viktors bojoval do 3. místo až do konce. Do posledního okruhu vbíhal se ztrátou pouhých 40 s na Pawla Szynala. Oba překonali vzdálenost 219 km a Pawel Szynal svou bronzovou pozici udržel.
Mě čeká nejtěžší část závodu. Dokráčet ( nebo spíš dokulhat ) z místa, na kterém jsem ukončil závod, do cíle k občerstvovací stanici. Po cestě mi naproti přišli Otto s Jarkou, Jarka mi přinesla colu. Oba mi gratulují.
Chtěl bych jim poděkovat za servis a péči v průběhu závodu i po něm. Při vyhlášení výsledků se dozvídám, že jsem skončil na 3. místě v kategorii M40, 11. místo celkově, celkový výkon 196,469 km.
První závod na 24 hodin mám za sebou. Jsem unavený a s výsledkem spokojený.
Že mi limit pro start na Mistrovství světa mi utekl o 3,5 km, mi vůbec nevadí. Před startem závod jsem o něm nepřemýšlel. Teď vím, jak je blízko.
Další start v ultramaratonu na 24 hodin bude začátkem června na Ultrafestivalu v Katowicích. A cíl je jasný.