Jak to bylo s Beskydskou sedmičkou…

O účasti na tomto závodě jsem uvažoval již loni, avšak kolize termínu s maratonem ve Wachau mi nastoupit nedovolila. Tak tedy letos jsem se snažil sehnat parťáka do týmu a v tom mě oslovila Verča Jerglíková, tuším, že to bylo na závodě v Kobeřicích, nešel-li bych s ní do mixu na B7. No jasně, řekl jsem… to byla tedy výzva. Pak začal kolotoč s přihlašováním, výběrem příhodného názvu pro náš tým (DÁME TO!!! byl na místě) a další formality spojené s registrací do závodu. Vše proběhlo hladce, nezbývalo než se dovybavit doplňky, nezbytnými pro zdolání závodu a zahájit pár společných tréninků v rámci přípravy na sedm vrcholů. Čas do startu B7 se neúprosně blížil a já se sešel s Verčou při horském běhu na Králický sněžník, kde jsme po zdoláni závodu a seběhu do místa startu mohli konstatovat, že forma by mohla být dobrá . Konečně nastal den „D" a my dorazili do Frenštátu, kde jsme po registraci a nezbytné před závodní přípravě stanuli na náměstí a společně odpočítávali poslední minuty do startu. Atmosféra houstla tak, že by se snad dala krájet a pak konečně odbila na věži devátá, Karel Loprais nakopnul svou Tatru a vyvedl mě s Verčou a ostatních asi 2600 závodníků uličkami až do místa, kde za zvuku sirény připomínající letecký nálet začal opravdový závod. Dostali jsme se na širokou silnici lemovanou povzbuzujícími lidmi, v dáli se rozjela ohňostrojová show a z reproduktorů zněla rytmická hudba, která přímo vybízela k vystartování.... zdravý rozum však velel: pomalu, pomalu, jen nedivočit a nepřepálit to hned ze startu. Po asi dvou kilometrech běhu asfaltkou jsme se konečně dostali do lesa a začal ten správný závod se stoupáním, kamením, kořeny, blátem a jinými chuťovkami, které na nás Libor Uher pečlivě připravil! Pointa závodu byla jednoduchá; vystoupat příšerným terénem, mnohdy mimo turistické značení na vrchol, abychom vzápětí ještě horším terénem ztráceli výšku a klesali až do údolí... . V dolinách na nás čekala vždy perfektně zásobená a fungující občerstvovačka s cvakací kontrolou. Běh jsme střídali s chůzi tak, jak to na horských závodech bývá, snažili jsme se nemyslet na to, co máme ještě před sebou a raději vnímat zvláštní krásu večerního běhu s čelovkou a neznámým terénem. S přibývajícími vrcholy a kilometry se začala hlásit nemilosrdně únava, po zdolání 45. kilometru jsme si uvědomili, že vstupujeme na „pole neorané", nikdo neměl s takovou kilometráži zkušenosti a tak, někde v hloubi duše začala hlodat pochybnost…. DÁME TO!!! skutečně? Naštěstí byly černé myšlenky velmi záhy zahnány a my směle pokračovali k dalším vrcholovkám. Z mého pohledu se jevil jako velmi nepříjemný sestup ze Smrku opravdu těžkým kamenitým terénem po červené do Ostravice, ale to již pomalu ztrácela noc svou vládu a ke slovu se hlásilo kuropění. Na jedné občerstvovačce jme zaslechli hlášku: jak dáte Lysou, máte nejhorší za sebou! Jak hluboce se ten dobrák mýlil!!! Po Lysé následoval Travný, který jsme přejmenovali na „Otravný"  skutečně se zdálo, že na vrchol nikdy nedojdeme! Na Ropici jsme již zvídavě zjišťovali konkurenci před námi a začalo se zdát, že půjdeme-li dále takovým tempem, mohla by to být i bedna! To, co však následovalo po rozdvojení trasy na hoby a sport za vrcholem Ropice se jen stěží dá popsat a pouze ten, kdo to absolvoval po svých ví o čem píšu. Nejprve asi čtyř kliomertové klesání poměrně pohodlnou vrstevnicí i když co může být pohodlné, když má člověk v nohách přes osmdesát kilometrů terénem? Pak ale nastal ten opravdový masakr.... deklarovaná lyžařská sjezdovka, která nás měla dovést k poslední kontrole v údolí měřila téměř kilometr s příšerným klesáním a kamenitým podkladem, to byla opravdu tvrdá zkouška vůle v době, kdy se již rezervoár fyzických sil blížil pomalu ale jistě k nule! Začal jsem vulgárně hovořit k tvůrci této trasy, když v tom slyším parťáka Verču, jak mě okřikne: nenadávej, to nám stejně nepomůže a raději šlapej! Tvrdý argument, který mě umlčel a donutil se opět zatnout a přes bolest snad ve všech částech dolních končetin sejít ke kontrole. A nebyl by to extrémní závod, kdyby na nás nečekalo při výstupu na finální vrchol další nemilé překvapení v podobě nezřetelného značení (snad naschvál), takže „zakufrování" a asi dvaceti minutová ztráta při hledání žluté značky.... nálada na nule, jen malý kousek od psychického zhroucení ...po kilometru konečně fáborek, jdeme správně, vše je zachráněno!!! Jenže nebyl by to extrémní závod, trasa nás zavedla do lesa, kde nebylo po stezce ani památky… připadám si při hledání žlutých fáborků spíše jako houbař a né závodník, který má v co nejkratší době zdolat stanovenou vzdálenost… co když je to schválně přemýšlím, co když to tak Libor nastražil, ať si každý sáhne až na dno svých fyzických ale i psychických sil… ta představa: máš v nohách téměř devadesát kiláků, do cíle ti zbývá pár stovek metrů a ty se nemůžeš vymotat z toho prokletého lesa!!! V poslední chvíli přichází na pomoc spásná a chladnokrevná logika… nemá cenu křižovat les, jdu přímo do kopce bez ohledu na směr… konečně značka B7, nevím mám-li se radovat, nebo vztekat, chudák Verča, rezignovaně se drápe za mnou do toho krpálu a je evidentně zralá na Chocholouška . Asi sto metrů před vrcholem jde proti nám civilní turista.... s úsměvem praví ještě kousek a jste na vrcholu, nevnímám, kdybych měl po ruce zbraň, stalo by se nejspíš neštěstí ... konečně poslední vrchol na Javorovém, při značkovací kontrole se dozvídáme, že je před námi Katka Neumannová, nálada je u nás definitivně na bodě mrazu… je nám všechno jedno, již ani neběžíme, pak ale zavelel přece jen někde z hlubin pochroumané duše zazní hlas.... můžeme to dát alespoň pod 18 hodin, čas na sporttestrech ukauje v tu chvíli 17:57:20… znovu běžíme, vlastně nevím, zdali to ještě běh je, ale kolemjdoucí nás povzbuzují… makejte, ještě kousek a jste v cíli.... zajímavé; jak může slovo kousek nabrat v dané chvíli zcela jiný diametrální rozměr.... kokoti, jaký kousek? Jsou již slyšet hlasy moderátora v cílové zóně, ale cíl stále v nedohlednu… balíme to stopky nemilosrdně ukrajují poslední vteřiny 59 minuty… je konec, zoufalství zvítězilo před ohromnou vůli… do cíle se musí ještě asi třicet metrů do kopce, Verči se chce brečet, já jsem na infarkt, všichni kolem hecují dávej, dávej, poslední rovinu asi dvacet metrů znovu běžíme… již jen pro fotografy… v cíli Verču čekají rodiče a Péťa, já dostávám do ruky Birella, pocity jsou zvláštně smíšené, máme to za sebou, ale to zdržení v závěru nás stálo určitě bednu, honí se nám hlavou… proč nám to Libor udělal? Po chvíli přichází borec s mikrofonem a vyzvídá.... hezky si mu vyliju srdíčko, pak reklamní foto a rychle na seřadiště autobusů… honem pryč! Po příjezdu do Frenu nás pomalu dobíjejí endorfiny a nálada se začíná lepšit… co na tom, že nebude bedna, hlavně že to máme za sebou, ve zdraví a v celku slušném čase....... Jak příjemné bylo nedělní probuzení: mobil drnčí, volá Verča; víš co je nového? Máme první místo! Nechtěl jsem věřit, Katka šla nakonec hoby a původní informace o dvojici na prvním místě byla taky zkreslená, neboť to byli rovněž hobíci! Takže přece jen pár minut slávy na bedně před zaplněným náměstím, kamerami a fotografy.... tak takové to tedy bylo…. Nevím jak má parťačka, ale já se budu snažit B7 v roce 2012 nevynechat!!!
Tak čus Raduz