Presidentovy zápisky z Gibraltaru - pokračování.

Jako první přišla Alena Žákovská a Milan Adamec. Poté, když jsme autobusem přijeli na vídeňské letiště, se k nám přidal Jarda Bohdal z Prahy. Z Vídně jsme všichni letěli do Madridu, let byl v pohodě. Na Madridském letišti jsme se museli složitým způsobem přesunovat do místa, kde mělo startovat letadlo do Malagy. Let netrval ani hodinu, ale už se pomalu začalo stmívat. Po odbavení jsme zjistili, že Milanovi chybí batoh. Museli jsme ho reklamovat, aby nám jej mohli doručit. Proto nás z nádraží odvezli do autopůjčovny, kde jsme si zapůjčili dva Seaty. Na Gibraltar jsme to měli asi 120 km po silnici. Na celnici jsme se však museli prokázat pasem, abychom se mohli dostat na místo určení. Poprvé v životě jsem jel autem po letištní ploše. Byla tam dokonce křižovatka řízená semafory. Když svítila červená, tak jsme museli zastavit a počkat, až přistane letadlo. Takže kolem nás v těsné blízkosti jelo letadlo, no prostě super zážitek.

Gibraltar má kolem 27 000 obyvatel. Patří pod Britskou správu a proto na protest místní závodníci nestartovali. Závodu se nezúčastnila ani Španělská reprezentace.

Všichni jsme spali na lodi v přístavu. Loď měla kapacitu 1 500 osob. Měla celkem 7 pater, která se na lodi počítají opačně, než je zvykem u nás. Ze začátku mi to dělalo potíže, ale později jsem si zvyknul :-)     

Spali jsme po čtyřech v kajutách, které měly vanu se sprchou a záchodem. Po ubytování jsme ještě poměrně pozdě v noci dostali večeři a až v jednu hodinu po půlnoci šli spát. Milanovi ještě naštěstí stihli dovézt batoh. Konečně se mohl uklidnit, měl tam totiž všechny své osobní věci. V kajutě jsme měli jen dvě malá okýnka, která ještě k tomu nešla ani otevřít. Příště si musím vzít čtyřiadvacítku klíč :-) Když jsme zapnuli klimatizaci, tak hučela, jako když se vaří voda v konvici.

Snídaně, oběd i večeře byla formou švédského stolu. Tolik jídla jsem ještě nikdy nikde neviděl :-)

Druhý den jsme si prohlédli město. Večer v tělocvičně nastoupily všechny zahraniční výpravy, které byly přivítány spoustou diváků. Po slavnostním zahájení jsme se odebrali na večeři a potom samozřejmě do místní restaurace na pivo, které mimochodem stálo 3,25 eur! Večer se k nám ještě připojila Martina Juda se svým přítelem. Ten večer jsme šli všichni brzy spát, protože nedělní start závodu byl již v 6.30 hod. ráno. Naštěstí nebylo chladno, ale příjemně, tak akorát pro závod tohoto typu. Start byl na molu kousek od lodí. Závodníci měli běžet první kolo, které měřilo 1.500 m, aby se potom napojili na okruhovou trasu závodu. Celkem měli běžet 19 kol. Poté když závodníci odstartovali, vydali jsme se za nimi směrem k našemu stanovišti s občerstvením. Ale k velkému překvapení všech najednou celý balík závodníků běžel znovu naproti nám. Pořadatelé to prostě nezvládli a místo toho, aby poslali běžce na okruh, tak je poslali nepochopitelně zpět. Tady pořadatelé zcela vyhořeli. To se nestává u nás, ani na nějakém malém vesnickém běhu. Některé borce to poměrně hodně vyvedlo z míry.

Trať byla značena každých 10 km, takže když doběhli na desátý kilometr, tak měli v nohách 11,5km. Někteří to nevěděli, a mnohým se zdál čas na desítce nějaký pomalý. Na fotografiích si všimněte pořadatelů, jak měří znovu kolečkem trať. Ještě štěstí, že to neviděl Nikos Tsametis, ten by jim dal :-) Nakonec během závodu všichni absolvovali jedno zkrácené kolo.

Já jsem si šel jeden okruh projít a udělat nějaké snímky. Byl jsem poměrně překvapený, jak ta trať vůbec vypadala. Z mých zkušeností můžu říci, že byla hodně těžká. Přitom pořadatelé tvrdili, že v propozicích je uvedeno převýšení 10m na jedno kolo. Ve skutečnosti to však bylo metrů čtyřicet! Hlavně náročný na stehna tam byl 80metrový sešup dolů. Nohy závodníků dostaly opravdu zabrat. Trasa závodu vedla i mezi lodě, a tak místní dělníci měli ten den opravdu příjemnou šichtu.

Asi kolem 65 kilometru běžel kolem mně Dan Orálek. Když jsem ho viděl v krizi se zalomenou hlavou na stranu, tak jsem si říkal, že je s ním konec. Za ním běžel Peter Tichý ze Slovenska, to jej trochu povzbudilo a šel do Dana. Milan Adamec taktéž, jakmile uviděl Daniela, zbystřil a začal ho dotahovat. Ale Dan se během následujících 10 kilometrů dal celkem dohromady a zase běžel, jak potřeboval. Byla to velká škoda, dost ztratil. Bylo ale obdivuhodné, jak statečně bojoval sám se sebou a šel dál. Jiní, na jeho místě, by to „zapíchli“. Tady jde vidět, jaký je Daniel velký bojovník. Nicméně stále si myslím, že má navíc.

Na snímcích můžete vidět, že každá výprava má svůj stůl s občerstvením, před kterým je nalajnovaná čára. Tuto jsme nikdo, ani závodníci nesměli ze své strany překročit. Seděla tam jedna žena – rozhodčí, a to jste měli vidět, jak byla ve svém živlu. Každou chvíli vyskakovala ze židle a chodila nás napomínat. Já jsem s úsměvem fotografoval a ona mě stále musela upozorňovat, že mám jít za čáru. Později, když viděla, že se mnou nic nenadělá, tak to vzdala :-)

Všichni naši závodníci i přes větrné počasí a převýšení na trati podali dobré výkony, většina na hranici svých osobních rekordů. Věřím, že kdyby trať byla rovinatá, tak by všichni zaběhli osobáky.

Obdivuhodný výkon podali tři domácí borci, kteří se postavili na start. Byli to místní fotbalisté. Přes to, že nikdy ještě neběželi ani maraton, nějak nakonec do cíle došli, a to i přesto, že limit byl poměrně přísný - 11 hodin. Hodně závodníků však vzdalo, mezi nimi i 30 žen.

K večeru jsme šli na slavnostní zakončení a vyhlášení výsledků závodu. Byly opět nějaké zmatky ohledně výsledků, a tak pořadatelé vytiskli pouze prvních 17. Potom se museli podívat na video, aby to nějak zvládli dát celkově dohromady.

Druhý den ráno jsme se vydali autem na zpáteční cestu do Malagy. Když jsme čekali na letišti na odbavení, Jarda Bohdal s Alenou Žákovskou toho využili a šli se proběhnout 5 km. Když jsme šli poté odevzdat zavazadla, Jarda zjistil, že nemá pas. Zůstal stát jako opařený a přemýšlel, kde jej mohl nechat. Mezi tím ho Vilma Podmelová asi třikrát prošacovala, ale nic nenašla. Batoh a kufr převrátili nohama vzhůru aspoň třikrát a nic. Jarda se proto vydal zpět do autopůjčovny, aby tam doklady naštěstí našel. Takže to dobře dopadlo. Letadlo mělo dvouhodinové zpoždění, ale pořád jsme věřili že spoj z Madridu do Vídně stihneme.

Když jsme se blížili k Madridu, dostali jsme se do velkého bouřkového mraku a letadlo s námi začalo šíleně házet nahoru a dolů, až lidé začali hrůzou křičet. Já jsem ten den zrovna nemohl mluvit, protože jsem ztratil hlasivky :-) A tak jsem nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jistě si to dovedete představit. Zavřel jsem oči a měl jsem je málem na druhé straně hlavy, jak jsem je zatlačoval :-) Současně začaly lítat různé věci a někteří nachystaný sáček naplnili :-) Taky nám najednou všem spadly shora kyslíkové masky přímo před obličej. Naštěstí asi po deseti minutách se vše uklidnilo. Nicméně se pilotu letadla napoprvé přistát nepodařilo, a tak musel letadlo znovu zvednout, aby na podruhé slavil úspěch. Říkal jsem si, že už v životě letadlem nepoletím. V Madridu nám další spoj samozřejmě uletěl. Museli jsme se proto postavit do dvouhodinové fronty, aby nám personál letiště mohl nabídnout náhradní let. Ten byl bohužel až druhý den. Autobusem nás tedy převezli do čtyřhvězdičkového hotelu, kde nás

ubytovali. Později jsme se odebrali na večeři, kde jsme dostali dvě flašky vína :-) Ráno jsme málem zaspali, ale na poslední chvíli jsme to nakonec stihli a během půlhodiny se stačili nasnídat a sbalit. Poté nás autobus odvezl letiště, abychom už v pořádku a ve zdraví doletěli do Vídně.

Zdraví Otto Seitl

PS: Měl jsem na Gibraltaru málo vizitek, nicméně jsem jich pár rozdal výpravám z Austrálie, Mexika, USA a dalším, aby se mohli na našem Rajčeti podívat na fotky. To proto, že jsem byl jediným fotografem široko daleko :-)