„Vytrvalecký tréning je nejjednodušší a nejsnazší ze všech lehkoatletických disciplín. Na rozdíl od ostatních sportů nejde při něm o nácvik nějakých dovedností, protože běhat umí každý člověk,“ napsal v roce 1954 Emil Zátopek.
Při vší úctě k legendě: není to tak docela pravda. Jde o nácvik dovedností a běhat, tedy správně běhat, neumí zdaleka každý.
Je to vlastně paradox. Běh je vedle chůze k nejpřirozenější lidský pohyb, přesto se s jeho správným provedením většina lidí potýká. Částečně na to má vliv civilizační „degenerace“ a stále pohodlnější životní styl. Běh už prostě dávno není každodenní součástí života, aspoň ne v Evropě a Americe.
Na vině jsou také někteří trenéři a výrobci bot, kteří dělají všechno pro to, aby dnes lidé neuměli správně běhat. Stačí se podívat na obálky běžeckých časopisů a knih nebo reklamy výrobců. Na spoustě z nich je běžec s dlouhým krokem, který došlapuje na patu. Tedy špatně. Nepřirozeně. Podivně.
Běh není rychlá chůze, liší se stylem. Na místě je proto otázka: jaký běžecký styl je vlastně správný a přirozený? Odpověď je jednoduchá. Zujte si boty a zkuste se proběhnout po trávě. Asi vás nenapadne rvát dopad přes patu. No řekněte, viděli jste někdy běhat přes paty třeba fotbalisty?
Dopad na patu umožňují běžcům moderní boty, které nejsou s nohou kompatibilní, ale naopak mají pod patou mohutné vyztužení. Naštěstí v poslední době přibývá výrobců, jež se s tím snaží něco dělat. Správná bota by neměla tolerovat a podporovat vaše chyby, nýbrž pomáhat při jejich odstraňování.
Nejde jen o to, že běh přes patu je nepřirozený. Je hlavně nezdravý. Běžce nutí k delším krokům, k dopadu dochází daleko před těžištěm těla a klouby (kotníky, kolena, kyčle) dostávají větší rány. Kratší a rychlejší kroky s dopadem na přední část chodidla – ne však přímo na špičky, jak to dělají sprinteři – jsou šetrnější i efektivnější. Ramena a trup se nevytáčejí tolik do stran, takže pak nemácháte rukama jako trojskokan při rozběhu. A šetříte síly.
Naštěstí i na běžeckém stylu se dá pracovat. V každém věku. Možná to zní podivně – učit se běhat. Ale když mohou golfisté stále pilovat odpaly a tenisté bekhendy, proč by běžci nemohli vylepšovat svůj styl?
Cesta k cíli se počítá spíše na měsíce než týdny, má však smysl. Také se o to pokouším.
Samozřejmě neznamená, že kdo došlapuje na paty, nemůže dosahovat dobrých časů. Na začátku 80. let tenhle styl praktikoval i slavný americký vytrvalec Alberto Salazar. Vyhrával závody, třeba maraton v New Yorku hned třikrát. Někteří soupeři se jej dokonce snažili napodobovat.
Až po třicítce si Salazar připustil, že kdyby víc dbal na svůj styl, mohl být ještě úspěšnější a především se mohl vyvarovat řady zranění, která ničila jeho kariéru.
Tak proč si z jeho zkušeností nevzít příklad.
Deník SPORT.
5 komentářů:
No Rosťo, myslím si, že ten styl je (přes paty nebo ne) úměrný rychlosti (a to je přirozené). Čím rychlejší, tím více na špičky, žádné zdržování přes paty a čím pomalejší, tak to automaticky přechází přes paty. A přes ty špičky to je šíleně namáhavé. Chtěl bych vidět někoho, kdo poběží maratón a nepůjde přes paty. Tak mu odejdou lýtka. To že jdeš přes patu, tak automaticky se lýtko na chvíli uvolní a nabere zase sílu k odrazu. To je stejné jako když cvičíš a všechny cviky musíš provést do uvolnění - určitě vás to učí i Olda Jurák. Nemůžeš vydržet ten cvik s pořád napnutým svalem, musí přejít do uvolnění a znovu do námahy. Přesně ten pohyb dělá lýtkové stehno tím, že dopadne do paty tak se uvolní a odpočine. Jinak by bylo pořád napnuté. Sprintéři musí holt vydržet tu chvíli běžet napnutě naplno.
Můj názor a celoživotní běžecká zkušenost.
Já vím, že se dnes hledá pořád něco nového, ale zkušenosti i výsledky nás starších mluví za všechno.
Nikos.
Můj názor:
Běhej jak ti zobák narost!
Taky je to na mně vidět.
J.H.
to Nikos: Naprosto s Tebou souhlasím.
to Jarda: Naprosto s Tebou souhlasím, ale Tobě narostlo něco jiného než zobák (viz. Lázně Bardejov a Croatia :-)
Taky souhlasím s Nikosem. Většina vytrvalců, kteří běhali přes špičky a přešli na maratón, tak postupně začali běhat přes paty aniž by to trénovali, protože tělo se samo přizpůsobí a hledá si úsporný styl běhu. To jen černoši mají špičky i na patách. Saša N.
Plně souhlasím se Sašou, čím delší
běh, tím více přes paty. Další věc je délka kroku, není vždy pravda, že delší krok = lepší výkon /čím delší trať, tím to více platí/. Rozhoduje taky frekvence, i když kdo zná Láďu LERCHA z Olomouce, jak ten při svých asi 165 cm měl dlouhý krok, kdo neviděl neuvěří.
Jeho osobák na 100 km je 7:07 hodin. Prostě u ultraběhů ani tak nejde o styl, ale o psychiku. Já sám jsem byl svědkem několika pokusů maratónců s časy kolem 2:20 o lepší čas na 100 km, ale mimo Saši a Mirka MIKA nikdo neuspěl /snad jen Ondra NĚMEC/, doufám, že jsem na nikoho dalšího nezapoměl. Jinak se tímto omlouvám. Závěrem: 100 km totiž neznamená 2 x maraton + 16 km, ....
SANDOKAN
Okomentovat