Společně s Nikem jsme dali narychlo do kupy takové malé jubilantovo curriculum vitae. A protože se kucííí kamarádí už přes šedesát let a zažili spolu hodně dobrého i zlého, tak je to taky tak trochu příběh Nikův.
Jorgos na dráze běhal jen ve škole, byl spíš sprintér a tím i dálkař - dokázal skočit těsně pod 6m.
Pochází ze sedmi sourozenců. Jeden brácha žije v Austrálii (měli jsme jej možnost vidět na Prásku v Jilešovicích). Některé jeho sestry si užívají života Řecku.
V pozdním podzimu 1947 resp. začátkem 1948, kdy už bylo jasno, že komunisté partyzánskou občanskou válku nevyhrají, byl dán příkaz odejít do zahraničí, do lidově demokratických států, dokud se situace neuklidní s tím, že se brzy vrátí zpět. Tam se šlo převážně pěšky, rodiny s dětmi, ale hlavně děti - občanská válka pokračovala a rodiče v ní museli bojovat. Někteří odcházeli do Albánie, Bulharska, někteří do Jugoslávie - podle toho, kdo kam to měl blíže. Jorgosek s malým Nikoskem Tsametisem to měli blíž do Albánie, tak šli rovnou tam. Nakonec se ocitli ve sběrných táborech - byly asi tři. Každý z obou kluků skončil nakonec v jiném. V Albánii byli jen do srpna 1948 (Albánie je nemohla uživit). Odtud hochy naložili na nákladní auta, odvezli na nejbližší vlak do Jugoslávie. V Albánii vlaky v té době neexistovaly. A jelikož už tehdy Josip Broz Tito jaksi "zradil", tak je naložili do nákladních vagónů, ve kterých se vozí krávy a šup do Rumunska do dvou dětských domovů. Jorgos byl umístěn v Tulgešu (to je vesnice ve východních Karpatech poblíž známého střediska Sinaja a nedaleko hradu hraběte Draculy. Revír Tulgeš byl oblíbeným lovištěm medvědů Nikolaje Čaušeska). Nikos skončil Oradei, v jednom pěkném a velkém klášteře, obehnaném kamennou zdí. Mezitím se v Řecku ještě bojovalo a válka končila koncem na přelomu let 1948 a 1949. Po skončení války jeli partyzáni a rodiče dvěma nákladními loděmi v sýpkách na obilí. Jedna přes Bospor a Dardanely do Oděsy, a pak vlakem do Taškentu. Druhá loď, kde byli i rodiče obou kluků, kolem Gibraltaru do Gdaňska. V tomto přístavním městě je pak rozdělili do Polska, NDR a Československa. Jorgosovi rodiče a Nikosova maminka se dostali tady (Nikův otec bohužel padl v té občanské válce. Válka už byla samozřejmě zbytečná, jelikož si velmoci SSSR, USA a Velká Británie svá teritoria dávno rozdělily na Jaltské konferenci. Řecko bylo poté pod vlivem Angličanů a Američanů, kteří dodávali vládním vojskům letadla, tanky, děla atd.).
Jorgos vyrůstal uprostřed krásné, panenské přírody Karpat. Proto je z něho takový zdravý, nezničitelný „dřevorubec v dobrém slova smyslu“. Nikos naopak v městě Oradei, což bylo prostředí trochu o něčem jiném. V Oradei bylo v domově kolem 1 000 dětí a v Tulgešu, kde pobýval Jorgos až 1 500. Všichni, kteří odcházeli z Řecka, šli z domova s tím, že se brzy vrátí. Jenže člověk míní a Pánbůh mění, jak se říká. Začala studená válka a o návratu nebylo ani pomyšlení. Tak přes mezinárodní Červený kříž začátkem srpna 1954 se začaly dávat dohromady alespoň rodiče s dětmi. Nikos byl v Rumunsku se svojí sestřenici, její malý bráška byl tady v Česku v dětském domově, jejich otec byl v Taškentu a maminka byla v Řecku, jelikož ve válce přišla o nohu a musela tam zůstat. Nakonec jel Nikos tady, sestřenka do Taškentu a její bráška odsud též do Taškentu. Později se zde dostala i jeho maminka. Jorgos jel samozřejmě též tady za rodiči. Tady v Česku se od svého rozdělení poprvé potkali v dětském domově. Bylo to v září, když začala škola v Sobotíně.
A protože se Jorgos za více než padesát let vůbec nezměnil, na fotografii ho nemůžete přehlédnout.
V té době zde bylo dětských domovů hodně, ale nebyly zdaleka naplněny. Každým rokem, když některé děti končili základní školu a odcházeli různě do učení, jeden domov zrušili a zbylé děti poslali do jiného. To potkalo Jorgose i Nika v Sobotíně. Když chodili do sedmé třídy, museli skončit, domov zrušili a kluky poslali poslali do Chrastavy u Liberce, kde teď byly rozsáhlé povodně. Po ukončení osmé třídy se už vlastně vycházelo ze základky. Jorgos šel na průmyslovou školu stavební do Valašského Meziříčí. Nikos pak na gymnázium. Původně měl jít na gympl do Liberce, kde měl dojíždět z domova z Chrastavy, jenže ten domov opět zrušili, a tak Nika poslali do dětského domova v Nových Hradech v Jižních Čechách. Odtud Nik dojížděl do 9. třídy autobusem do Trhových Svinů. No nezrušili ho zase za rok? No samozřejmě, že ano, tak jej šoupli na internátu do Českých Budějovic. Pak bydlel 5let na kolejích v Brně, kde vystudoval VUT. Jorgos po skončení průmyslovky nastoupil jako projektant nejdřív do Stavoprojektu, kde pracoval s Toníkem Procházkou a jelikož tam málo platili, přešel na projekci do VOKD. Po revoluci pak pracoval na projekci v eNHáčku, aby odtud odešel do důchodu.
Anglicky to zní lépe: Jorgos is retired!
Takže Ti Jorgosi přejeme všechno nejlepší k Tvým narozeninám, hlavně zdraví a užívej si světa, blíží se Halleyova kometa...
2 komentáře:
Jorgosi, připojuji se do dlouhé řady gratulantů. Přeji Ti hlavně hodně zdraví, spokojenosti v životě a ještě hodně naběhaných kilometrů.
Tvůj i Nikosův příběh je protkán řadou dramatických událostí. Netušil jsem, jakou strastiplnou pouť máte za sebou. Oba si Vás ještě víc vážím pro Vaši skromnost,
cílevědomost a snahu být nad věcí. ŽORŽ ( J.Harašta )
To je opravdu silný příběh.
Jorgosi přeji Ti do dalších let mnoho zdraví a štěstí a ještě jednou štěstí a zdraví.
Okomentovat