Marathon du Médoc.

Každý rok v září se před vinobraním ve francouzské oblasti Bordeaux běží jeden z nejvyhlášenějších maratónů světa: Marathon du Médoc.
Není proslulý tím, že by se tu snad někdy lámaly rekordy, ale tím, že na každém druhém kilometru čekají na běžce ochutnávky místních vín. Nejenže spousta účastníků tedy doběhne oněch dvaačtyřicet kilometrů v hrubě podroušeném stavu, ale někteří také téměř nazí. Celý závod se totiž běží v maškarních kostýmech, které po několika skleničkách červeného začnou méně trénovaní běžci odhazovat do vinic. Při pohledu na davy, které sem přijely ze všech koutů hlavně západního světa s cílem uběhnout maratón, a ještě se u toho dobře bavit, se vám vybaví Maslowova hierarchie lidských potřeb. Západní svět očividně již uspokojil veškeré nižší potřeby, jako je potřeba bezpečí, jistoty, lásky a uznání, a ocitl se na samém vrcholu pyramidy, kde sídlí potřeba seberealizace neboli touha „maximalizovat svůj potenciál“. Jednotka seberealizace není sice oficiálně stanovena, ale jestli je Marathon du Médoc indikací nějakého společenského trendu, potom by se dala měřit současně v minutách a promilích. Letošní maratón byl náročnější formou seberealizace než předešlé ročníky. V poledne se teplota vyšplhala až na 38 stupňů, s čímž účastníci, kteří si přivezli komplikovanější kostýmy, nepočítali. Maratón se běží vinicemi, a po celé délce trati tak není stín.
„Málem jsem to vzdal už při patnáctém kilometru,“ říká v cíli jeden z letošních účastníků, Kurt Rylander, čtyřicátník z amerického státu Washington, jenž běžel převlečen za myslivce a taktak doběhl za 6:24, přičemž limit je šest a půl hodiny. „Pak mě ale předběhl zámek,“ říká. „To mě znovu nakoplo.“

PIRÁTI, PRASÁTKA A NEMLUVŇATA
Když jsem se ráno přes kilometry zaparkovaných aut konečně prodrala na start v malebné vesničce Pauillac, připadala jsem si jak v říši za zrcadlem. Že by ty vzácné místní houby, co jsem měla noc předtím k večeři, byly spíš psychotropní než vzácné? V osm ráno to na startovní čáře vypadá jako na maškarním plese, kde je ovšem valná většina lidí ohnutá přes zábradlí a provádí „stretching“. Žoviálnější typy simulují běh na místě s pravidelnými hlubokými nádechy a výdechy. Jiní sedí uprostřed silnice v tureckém sedu a meditují. Je to zajímavá partička: Superman si zavazuje tkaničky. Pamela Anderson kouří poslední cigaretu před startem. Skupina růžových prasátek vytvořila hada, tančí a zpívají. Desítky mužů převlečených za ženy - s vyšší či nižší mírou nevkusu -si pravidelně upravují vycpávky v podprsenkách. Dva Francouzi ve středním věku převlečení za batolata si upravují dudlíky. Tři jiní Francouzi přestrojení za batolata si povídají. Množství Francouzů přestrojených za batolata je alarmující. Řeší se tu ale i čistě praktické problémy. Zhruba třicetiletý Brit v obleku a` la Johnny Depp - Pirát z Karibiku (což byl letos jeden z nejpopulárnějších kostýmů) volá na svou partnerku, která stojí v divácké části: „Nemáš náplast? Slyšíš, náplast?“ „Nemám. Na co náplast, ještě jsi ani nezačal,“ křičí partnerka zpátky. „Na bradavky,“ odvětí Brit, vyhrne si ušmudlaný pirátský hábit a chytne se zoufale za prsa. Podávám mu dvě náplasti, které jsem našla v kabelce, a on tvrdí, že jsem mu zachránila život. „Když se ti při běhu začnou třít bradavky o tričko a začnou krvácet, to je nejhorší. Když si je předem zalepíš, je to OK,“ vysvětluje pirát, nyní již zalepený a spokojený. V té chvíli se ke mně přitočí muž v námořnickém převleku a ukazuje mi svou hruď: „Nemáš ještě dvě?“

CESTA JE CÍL
Přece jen se tu vždy najde několik takových, kteří to berou vážně. Jistý Philippe Remond, například, od roku 1995 Marathon du Médoc osmkrát vyhrál a dvakrát byl druhý. Letos se umístil opět na druhém místě v kategorii mužů s časem 2:28. To je sice úctyhodný projev seberealizace, ale stále je to o více než dvacet minut pomalejší než světový rekord. Jeho ženským protějškem je obvykle Nathalie Vasseurová, která se mezi ženami umístila na prvním místě pokaždé od roku 2001. I letos vyhrála v čase 2:58.
„Profesionálové“ odstartovali i letos o několik minut dříve, snad aby se jim na startu nepletli pod nohy pomalejší běžci, odhozené kostýmy nebo kočárky s dětmi, které několik účastníků tlačilo před sebou. Start profíků ale upřímně nikoho moc nezajímá. Mužské publikum nemůže odtrhnout oči od mažoretek, jež v sexy námořnických oblečcích tančí kankán na pódiích podél obrazovek. Ženy v publiku se snaží v davu běžců vypátrat své protějšky. V přehršli postav, tvarů a barev je to téměř nemožné, pokud samozřejmě onen hledaný není jeden z těch, co s sebou kromě své váhy vláčí ještě obrovská nosítka s Buddhou nebo třeba třímetrovou repliku zámku, která záhy suverénně předběhne výše zmíněného myslivce Rylandera. Výstřelem z pistole se pestrý dav dává do pohybu a publikum nadšeně skanduje. Ten oblak energie a silné vůle, co se vznáší nad oblastí Bordeaux, je téměř hmatatelný: od profíků, kteří touží oříznout jen několik sekund z jejich loňského času, přes maratónské panice, již mají za cíl doběhnout jakkoli, až po ty, kdo sem přijeli výhradně kvůli dobrému červenému. Kvůli němu jsou ochotni projít těch dvaačtyřicet kilometrů pěšky a zastavit se u každého z dvaadvaceti chateaux nabízejících ochutnávky. Dostat se do cíle není podmínkou.

FESTIVAL ZBYTEČNOSTI
Zatímco po třech hodinách jsou někteří účastníci teprve u své páté degustace, prokládané paštikou z bílých husích jater, ti nejrychlejší běžci již odpočívají v cíli nebo mu jsou hodně blízko. Japonka Ojamada Takako v převleku za sexy pokojskou doběhla do cíle za 3:31, celkově sto dvacátá pátá. „Minulý rok jsem to zaběhla za 3:10,“ říká zklamaně. „Letos je ale strašné teplo, a navíc jsem unavená z posunu času. Přiletěla jsem z Japonska teprve včera.“ Sedmatřicetiletý Američan Michael Miller z Brooklynu běžel maratón vůbec poprvé a zvládl ho, jak si přál: pod čtyři hodiny. Běžel s čepicí vytvořenou z plastových kelímků, do nichž si nechával po cestě lít vzorky svých nejoblíbenějších vín. „Nebylo to tak těžký, jak jsem si myslel,“ říká. „Jen jsem zkombinoval dvě věci, které nejvíc miluju: běh a pití.“ Právě kombinace těchto dvou aktivit je důvodem, proč je všude po ruce lékařská pomoc. Polní nemocnice, jež v cíli pomáhá běžcům, kteří přecenili své síly buď při běhu, nebo při pití, začíná praskat ve švech. Jako na zřejmě každém maratónu i zde nejvíce pacientů kolabuje z důvodu dehydratace. Je to častá příčina kolapsů, protože víno organismus dehydratuje. Tady si uvědomíte, v jak výjimečné době žijeme. Tisíce lidí ochotných vydat neskutečné množství energie bez toho, aby k tomu byli nuceni existenčně. Je to takový festival moderní zbytečnosti, napadá mě. Až budou jednou historici analyzovat naši dobu, Marathon du Médoc by měl poskytnout dostatečný důkaz, že i přes tu „dřinu“, kterou jsme si většinou sami naordinovali, jsme se u nás na Západě neměli špatně.

ZNÁTE TAJEMSTVÍ BORDEAUX?
Milovníci běhu a vína se na Marathon du Médoc sjíždějí již od roku 1984. Z celkových více než 7000 účastníků letos bylo 5367 Francouzů. Po Francii přijíždí nejvíce běžců z Německa, Británie, Belgie a Spojených států. I z Čech tu letos byli dva účastníci. Vesničky Saint Lambert, Beychevelle a Saint-Estephe, které maratón protíná, jsou Mekkou pro znalce vín. Z místních strání pocházejí jedny z nejvyhlášenějších značek Bordeaux na světě: Cha^teau Latour, Cha^teau Mouton Rothschild i sám chanell mezi víny: Cha^teau Margaux. Oblast Bordeaux je druhou největší vinařskou oblastí na světě a velmi silně pociťuje, že prodávat kvalitní víno je rok od roku těžší. Export je postižený vysokou cenou eura a analytici tvrdí, že víno je ve Francii příliš vázané striktními zemědělskými regulacemi, proto není schopno konkurovat invazi „modernizovaných“ a levnějších vinařských metod z USA, Jižní Ameriky a Austrálie. Ve Francii se třeba nemůže víno zavlažovat ani jinak hnojit. Francouzi tvrdí, že vína mají být dána napospas počasí, a vytvořit tak unikátní ročníky. V zemích, kde se víno zavlažuje stále stejně, ať je teplo, nebo zima, potom každý rok chutná více méně stejně, což střední třída ocení. Rozdíly jsou také v druhu vína. Odrůdy Bordeaux jsou výhradně červená vína s tlustou slupkou, jež visí na vinicích tak nízko, že se téměř dotýkají země. Místní půda je totiž písčitá, proto je světlá a dobře odráží slunce zpět na hrozny. Jeden aspekt, o němž v gurmánských kuloárech není moc slyšet, je vliv Marathonu du Médoc na kvalitu vína. Téměř všichni maratónci totiž v průběhu závodu močí přímo do vyhlášených vinic. Ona tajná ingredience, která dává vínům Bordeaux jejich specifické trpké aróma, může tedy klidně být látka známá jako C5H4N4O3 aneb kyselina močová.

(převzato z časopisu REFLEX 2006, Iva Skochová)